AKTUALITA | 26. 7. 2016
Pavel Konečný sbírá díla označovaná jako art brut déle než čtyřicet let. Když hledal slova, jak by se charakterizoval, řekl o sobě, že je sběratel, ne shromažďovatel. Dává přednost kvalitě před kvantitou.
Ve sbírce má Konečný kolem pěti set děl padesáti autorů z Česka, Slovenska a v poslední době i z Polska a Itálie. Mezi nejvzácnější patří díla Anny Zemánkové. „Shodou okolností pocházela z Hodolan. Mám asi dvacet jejích prací a bezpochyby jsou tím nejcennějším v mé sbírce,“ konstatoval Konečný. Některá její díla zapůjčil na aktuální výstavu Květy a jiné světy v Muzeu moderního umění.
Čím ho neprofesionální umění oslovilo? „Je to skryto v termínu insitus, což znamená čistý, neposkvrněný, autentický, původní. Autory jsou lidé, kteří žijí všední, normální život. Mají však v sobě autentičnost a kreativitu,“ popsal Konečný. Ocenil, že k autorům mohl přistupovat bez bariér. „V moderním výtvarném umění jsem cítil odstup a neviděl jsem cestu, jak se k umělcům přiblížit. U obyčejných lidí jsem tuto bariéru necítil,“ vysvětlil sběratel.
Mezi prvními navštívil Václava Kuderu v Novém Bydžově. Shodou okolností to byla i poslední návštěva. „Kudera sbíral staré pískovcové patníky u silnice a z těch tvořil sochy. Zaměřený byl na portréty našich buditelů – Božena Němcová, nebo Karel Hynek Mácha. Právě tuto sochu jsem od něj za čtyři sta korun koupil,“ řekl Konečný. Máchova busta tvořila „základní kámen“ jeho sbírky. Má ji umístěnu na čestném místě a celý srpen letošního roku bude součástí výstavy Hlavy v Galerii Z ve Velké Bystřici.
Autory poznával osobně. „Při zpětném pohledu se mi jeví jako nejdůležitější právě to osobní setkání s tvůrcem. Je možná důležitější, než ta věc, kterou si odvezu, ta je pro mě jen suvenýrem, vzpomínkou na setkání,“ uvedl.
Pro autory art brut je specifické, že je zajímá především proces vzniku, samotná tvorba. Výsledný tvar nebo dílo pro ně nejsou až tak důležité. A často se jejich umění objeví až po smrti, protože oni sami tomu nevěnují pozornost, nestojí o publicitu a jejich nejbližší okolí to považuje za jakousi zvláštnost, která nemá většího významu.
Konečný stojí za objevem italského spontánního sochaře Pietra Moschiniho (1923 – 2011), který tvořil v Tuscanii. Ve stejném městě jako původně sardinská pastýřka Bonaria Manca. O každém z nich pak vydal knižní medailon ve vlastní ediční řadě Marginálie.
Svou sbírku pravidelně vystavuje. Jen během letošního léta na třech místech, kromě Velké Bystřice i v Příkazích a v Galerii Caesar. Italské autory představí v lednu 2017 v pražském Italském kulturním institutu. Kromě toho každoročně organizuje v Olomouci filmový festival zaměřený na art brut.
Záběr a zájem Pavla Konečného potvrzuje, že se nejedná o prostého sběratele. Je na něm něco insitního, sbírá především srdcem.
Pavel Konečný (*1949)
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého.
V letech 1975-1991 byl vedoucím a dramaturgem Divadla hudby. Poté se věnoval památkové péči. Od roku 2005 byl až do důchodu pět let ředitelem územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci.