20. 4. – 10. 9. 2017
MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ | TROJLODÍ
S kořeny v šedesátých letech dvacátého století a s oporou v euro-americké vizuální tradici má hyperrealismus pověst revolucionáře na baštách dokonale mimetické, radikálně realistické malby. Jako takový je jedním z mála skutečně dráždivých elementů současného světa umění. Je totiž přímo spojen s revoltou vůči dobově progresivním uměleckým tendencím, na straně jedné neo-avantgardním variantám abstraktního expresionismu, minimalismu, konceptualismu či umění instalace, na straně druhé více či méně angažovanému realismu. Jeho zaměření, na rozdíl od pop-artu vůči obrazu naladěné pozitivně, bylo od počátku strategicky spojeno s fotografií a technickým viděním jako takovým, jehož však nejen využívá, ale také je problematizuje. Hyperrealismus, oponující, avantgardou však také dobře poučený, se záměrně pohybuje na hranicích realismu, naturalismu, iluzionismu a verismu. Nelze jej chápat jako vizuální hru, projekci idealizovaného světa, ani výsledek prosté artistní snahy – zosobňuje zcela elementární zájem o to, co reálně existuje, fascinaci tím, co je viděno. Je soustředěním se na věc, ne způsob, jakým je nahlížena; na detail, ne kontext; na vzhled, o nějž opírá vlastní expresi věci, ne její vnitřní vlastnosti – a tomuto záměru také vše podřizuje.
Díky své zjevné schopnosti sublimovat potřebné a zbývající zavrhnout, stát jaksi „nad systémem“, se hyperrealismus zdá být symptomem své doby – konzumerismu druhé poloviny dvacátého století, současné kultury obrazu a post-pravdy. Jakoby byl spíše tendencí, než pozitivisticky definovatelným uměleckým stylem, snahou odpovědět na zásadní výzvy moderní kultury – mj. romantismus, fotografii a konceptuální umění – tím, že tomu, co hypertrofuje, nastaví zrcadlo. Proto také jakoby mu přináležela spíše filosofická, sociologická či obecně kulturologická analýza.
Olomoucká výstava je však nesporně výstavou obrazů. Stejně jako hyperrealismus sám je široce kulturně a historicky rozkročena, přičemž pomyslnou hranici představuje rok 1989; je však také velice úzce cílena – a to sice na autory, kteří ve své tvorbě reflektovali či reflektují obojí, hyperrealismus formy (prostředků) i obsahu (témat). Tím, co první generaci – zastoupenou Zdeňkem Beranem, Bedřichem Dlouhým, Pavlem Nešlehou a Theodorem Pištěkem – od těch pozdějších (Zdeněk Daněk, Pavel Holas, Adam Kašpar, Adolf Lachman, Hynek Martinec, Jan Mikulka, Michal Ožibko, Zdeněk Trs, Pavel Vašíček, Vladimír Véla ad.) odlišuje, je přitom nejen historická zkušenost, ale také odlišný vztah k obrazu samému, a právě ten lze chápat jako určitý leitmotiv. Vedle otázek týkajících se jeho stavu a funkce, totiž evokuje ty daleko intuitivnější: K čemu obrazy vlastně jsou? V čem spočívá jejich hodnota? A jaký je jejich vztah ke skutečnosti?
Barbora Kundračíková
DOPROVODNÝ PROGRAM NAJDETE ZDE
REPORTÁŽ ČESKÉ TELEVIZE NAJDETE ZDE
Rozhovor s Michalem Ožibkem
v aktuálním vydání časopisu Muzeion (str. 29):
Úvodní slovo z katalogu výstavy najdete zde.
Realizační tým: