14. 11. 2012 — 12. 2. 2013
Muzeum moderního umění | Café ´87

Kreslíř, grafik, řezbář, básník a spisovatel Jan Slovák, rodák z Pradliska, ležícího v údolí mezi Zlínem (13 km) a Luhačovicemi (6 km), se narodil 18. prosince 1957. V letech 1972–1976 vystudoval gymnázium ve Zlíně. Následně studoval na Univerzitě Karlově v Praze filozofii a historii (1976–1981). Se svojí ženou a třemi dětmi žije v Provodově vzdáleném asi kilometr od významného poutního místa Malenisko s kostelem zasvěceným Panně Marii Provodovské. Od roku 1995 pracuje jako středoškolský učitel. V současnosti učí na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické Zlín dějepis, angličtinu a společenské vědy. První (jednodenní) výstavu měl v roce 1981 v Pradlisku ve stodole, druhou pak o dva roky později v jedné kotelně na pražském Strahově, kde pracoval dvanáct let jako topič. S jeho pracemi se diváci mohou častěji setkávat až od 90. let minulého století (Praha, Zlín, Šumperk, Luhačovice, Frýdek-Místek, Prostějov, Brno ad.). Vydal knihy Tisky (1996) a Stará svěcení (2004) a své básnické či literární práce publikoval v Literárních novinách, Souvislostech, Prostoru Zlín, Pěší zóně, Hostu, A2 i jinde.

Slovákova výtvarná řeč je přímá a neokázalá. Jeho poetika (ostatně i básnická) mimo jiné čerpá z projevů lidové zbožnosti a jejího smyslu pro zázračno, přičemž se nezdržuje – podobně jako lidové tisky nebo řezby – s neúčelnou okrasností formy. Přesto jeho výtvarný jazyk oplývá v chlapsky pádném provedení nevšední citlivostí a vnímavostí k základním duchovním otázkám života a smrti. Ve Slovákových pracích lze však spatřit rovněž jeho obdiv ke starému umění, zejména ke gotickým freskám ( např. Kopisty, Sázava), na nichž ho podle jeho slov „fascinovalo především jejich barevné mizení, uplývání, ztrácení se – a přitom zůstává obrys starobylého příběhu, který je nějak zázračný.“ A k zázračnosti autor ještě dodává: „Ta zázračnost, která se mě tak dotýká, je především v niternosti, ve které se zrcadlí soucit, vzájemná pomoc člověka člověku. Tím dalším rozměrem je krajina, zahrada, stromy v místech, která dobře znám. I tady mizí barvy, uplývají tvary, ale obrys – vyznačený lidmi přede mnou – zůstává stále čitelný.“ Práce Jana Slováka lze tedy vnímat jako poselství člověka pevně opřeného o tradici, která mu umožňuje volně dýchat a neztrácet se v neklidu dnešní doby podobně, jako tomu bylo či je u malířů Jana Knapa (*1949), Ivana Sobotky (1927–2008) či grafika Bohuslava Reynka (1892–1971).

Ladislav Daněk